AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 7 – Objevená země.

Máte chuť si počíst a „plánovat“? Nechejte se pozvat na zajímavé čtení:

Alfa Agency má ve svém středu zkušeného cestovatele, který se letos opět chystá do Austrálie. Je to již popáté a za předchozí cesty najezdil hlavou dolů a s volantem vpravo přes 70.000 km.
Vlasta kdysi studoval v Sydney, což je již neuvěřitelných 14 let, a protože ho země protinožců nesmírně zaujala, nechtěl se domů vrátit bez vlastních zážitků. Koupil tedy auto a vyrazil... Od té doby byl na cestách po Austrálii celkem 5x a chystá se k vydání jeho třetí knížka.

A jelikož víme, že podobně to chce udělat celá řada z vás, tak pro vás Vlasta přichystal pravidelně-nepravidelné cestovatelské psaní.
Sledujte facebook a web Alfa Agency a dočtete se o dobrodružstvích, která možná již příště budete zažívat na vlastní kůži:

******

AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 7 – Objevená země.

 Evropany byl australský kontinent objeven jako vůbec poslední. Tušilo se poměrně dlouho, že tam někde daleko na jihu existuje rozlehlá pevnina. Mělo se za to, že na jižní polokouli musí být jakási „protiváha“ pevninám severním, asi aby byla na zeměkouli rovnováha.  Pochopitelně se ji snažili podle svých tehdejších možností objevit a jako všechno neznámé, to se dodneška nezměnilo, byl onen kontinent opředen tajemstvím, mýty a pověrami.  Jak také jinak, svoji roli tu sehrály představy o neuvěřitelném bohatství, jež tam na objevitele čeká.  Kdopak nikdy neslyšel výraz „terra australis incognita“ – neznámá jižní země? 

Dlouho předtím, nežli ji Britové začali nárokovat jako své vlastní území, byla tato země osídlena původním obyvatelstvem. Před Brity tu ovšem byli také Holanďané (roku 1606) a pojmenovali část objevené pevniny jako Nové Holandsko. Nedoložené jsou údaje o plavbách Portugalců a Španělů, kteří však pouze propluli kolem a zemi nezahlédli. 36 let po Holanďanech byl vyslán hledat „jižní zemi“ nizozemský mořeplavec Abel Tasman a vlastně ji jako první Evropan celou obeplul, ale vůbec ji nespatřil. Nakonec našel (1642) alespoň ostrov Tasmánii a nazval ho Van Diemenova země, teprve později (po dvou stech letech) byl jeho „úlovek“ pojmenován po něm samém.

Ještě o 40 let později se oblastí  potloukal pirát William Dampier, který sice provedl jakous takous výpravu na pevninu a pokus o prozkoumaní, ale vlastně jenom potvrdil domněnku tehdejšího světa o „neužitečné, primitivní a Bohem zapomenuté zemi“. 

Proto trvalo neskutečných 128 let od Tasmanovy návštěvy, nežli roku 1770 k východoaustralskému pobřeží dorazil James Cook a posléze celou oblast prohlásil za britskou kolonii. Přejmenoval kontinent na Nový Jižní Wales a nárokoval ho pro Británii ve jménu krále Jiřího III. Připlul tehdy od východu, z Tahiti, a jeho loď se jmenovala Endeavour – slavné to „necky“.

Zakotvili v zátoce, a protože měli tu výhodu být všude první, bylo na nich, aby ona místa pojmenovávali. Tuto zátoku nazvali Botany Bay a její jméno je známé i u nás z písniček o Austrálii. Nějaký ten den zevlovali na břehu a snažili se dokonce „komunikovat“ s domorodci. Pak se vydali na plavbu k severu, ale na útesech si zle poškodili loď a několik týdnů ji opravovali. To přispělo ke zkoumaní pobřeží, neboť na palubě Endeavouru byli i vědci a přírodopisci. 

Jméno Jamese Cooka lze v Austrálii nalézt na každém kroku, je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších objevitelů své doby. Doplním už jen, že když byl roku 1779 zabit, měl za sebou již další dvě cenné výpravy do jižního Pacifiku. Stalo se tak na dnešních Havajských ostrovech, tehdy známých pod jménem Sandwich Islands – sendvičové ostrovy.

„Pouhých“ 18 let od Cookova prvního vylodění připlula do oblasti dnešního Sydney první flotila s trestanci a tím se datuje počátek evropské  kolonizace Austrálie. Kapitán však neshledal Botany Bay jako vhodnou zátoku a vyslal zvědy hledat něco lepšího.  Tak byl objeven dnešní Port Jackson, prý nejideálnější přístaviště světa.  Pravdou je, že město Sydney se dnes již rozprostírá jak kolem Port Jackson, tak i těch 20 km jižněji kolem Botany Bay (tam je letiště).  Psal se rok 1788!  Psal se leden, šestadvacátého, kdy byla v zátoce již zcela oficiálně vyhlášena nová kolonie, a od té doby se toto datum slaví jako Den Austrálie.

Co tomu předcházelo? Díky vývoji situace v Americe nebylo tam nadále možné odvážet trestance, tudíž se hledalo náhradní řešení. Domácí (rozuměj britská) vězení byla přeplněna, a tak bylo brzy rozhodnuto. V lednu 1788 celá flotila, čítající 11 lodí a na nich 750 trestanců i trestankyň, dále na 400 členů posádky a hlídačů a zároveň zásoby na dva roky, to vše připlulo do nového „domova“. Jak mnoho strádání jim to vyneslo, ani nedokážu vylíčit.

Ač potrestaní nebyli povětšinou odsouzeni na více nežli sedm let prací, převezením sem se z nich rázem stali odsouzenci do „těžkého“ žaláře na doživotí – naděje na nějaký pozdější návrat téměř neexistovala. Začala tak vznikat jakási kolonie bývalých vojáků, námořníků, prostitutek, zlodějů ovcí a kapesních zlodějíčků. Za dva roky připlula další a ještě za rok třetí flotila. Počet bílých na kontinentě narostl na 4 000, ale většina z nich byla stejně jen upoutána v řetězech.

Novodobé australské dějiny začaly své první stránky psát inkoustem lidské krve, lidského utrpení a nezměrné bídy. Austrálie byla syrovou, nehostinnou a téměř neobývanou zemí a přistát tehdy u jejích břehů se rovnalo přistání v pekle. Leden je měsícem nejprudšího léta, trestanci museli spát na lodích a přes den tvrdě pracovat. Morálka byla udržována bičem a oprátkou, a když se někomu občas podařilo utéci, zahynul nebo se byl nucen vrátit pro žízeň, hlad a vyčerpání.

Roky běžely a situace byla těžká, mnohdy až zoufalá. Tady si dovolím dějiny ošidit a do jistě zajímavé historie mladého světadílu a do osudů novousedlíků nahlédneme až zase příležitostně.

AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 6 – Nebojte se informací.

Australský svaz (The Commonwealth of Australia) má dnes jednak společnou vládu se sídlem v hlavním městě Canberra, jednak své jednotlivé státní vlády a úředníky. Budu chvilku školsky upjatý a použiji známé výrazy, kterým ovšem ne všichni naprosto rozumí. Vězte, že Austrálie je dnes nezávislý federativní stát (potud dobré), navíc však konstituční monarchie v rámci britského Společenství národů. Jestliže víte, že monarchií se rozumí „jedinovláda“, vláda jediného panovníka (císaře, krále, knížete), potom tedy konstituční monarchie je monarchií, v níž panovníkova moc je „vymezena“ a zároveň „omezena“ ústavou! „Nemůže si dělat, co chce,“ slyším se dodávat pro ty nepozorné, „na to dohlíží jeho (v australském případě její - královnin) zástupce v zemi, tedy guvernér. Australané mají svůj parlament a senát a premiéra a…
Svaz byl založen v „historicky zapamatovatelném datu“ 1.1.1901, což jsem si dokázal na čas zapamatovat i já. Rovněž je fajn si pamatovat, že má šest států a dvě teritoria, klidně však zapomeňte na administrativně závislá území (Kokosové ostrovy, Norfolk a Vánoční ostrov).

Těmi státy jsou Nový Jižní Wales s hlavním městem Sydney, Queensland (Brisbane), nejmenší pevninský stát Viktorie (Melbourne), Jižní Austrálie (Adelaide), největší ze všech Západní Austrálie (Perth) a ostrovní Tasmánie (Hobart). Hlavní město celé Austrálie patří samo sobě, tvoří tzv. teritorium hlavního města Canberry, a zbývá doplnit už jen Severní teritorium s administrativním střediskem Darwin.

V Austrálii byste byli jako bez ruky, kdybyste se nevyznali ve zkratkách, s nimiž se budete každodenně setkávat. NSW značí New South Wales, QLD užívejte pro „královninu zemi“, VIC pro Viktorii, TAS pro ostrovní Tasmánii, ACT pro Australian Capital Territory. Na závěr jsem si nechal státy, jež mají v názvu světové strany – WA je Western Australia, NT zase Northern Territory a South (nikoli Southern) Australia se značí SA.

Spíše pro zajímavost si ještě doplňme přezdívky jednotlivých států. Takže NSW se pyšní přívlastkem „zakládající“ – Founding State, QLD „sluneční“ – Sunshine State, VIC „zahradní“ – Garden State, SA „festivalový“ – Festival State, WA je státem „divokých květin“ – Wildflower State, TAS státem „dědictví“- Heritage State, NT státem „vnitrozemským“ – Outback Australia (ač to není pravda, hodil by se více překlad „odlehlý“). Poslední, ještěže jich není padesát jako v Americe, je ACT, prozaicky a nezajímavě přeloženo „národní hlavní město“, ale moje nesmyslná složenina „národněhlavněměstový“ je snad zajímavá – The Nation´s Capital.

******

AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 3-5: "Trocha toho zeměpisu"

Austrálie je úžasnou zemí kontrastů. Je to do jisté míry dáno její obrovskou rozlohou 7,6 milionů kilometrů čtverečních. Naše nádherně prťavá republička by se dovnitř vešla téměř stokrát. Dokonce tvarově se obrysy našich států hodně shodují svým mírně protaženým územím od západu k východu a poměrem vzdáleností sever-jih, východ-západ. Austrálií je nutno od jihu k severu najet přes 3 000 km (ČR asi 300 km), a od východu na západ 4 000 km (ČR přes 400 km).
Česká republika by se dala rozlohou téměř nachlup porovnat s australským největším ostrovem Tasmánií, ležícím 250 km jižně od Viktorie. Rovněž podnebí na něm je našemu mnohem blíže, nežli je tomu na kontinentu. Střed ostrova protíná 42. jižní rovnoběžka a jen pro vaši představu uvedu, že v Evropě leží na stejné zeměpisné šířce Řím.

Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a horstva jsou zde spíše výjimkou (viz. Velké předělové pohoří). Vyskytnou-li se hory, jejich divokost vás formou kaňonů či vodopádů stoprocentně nadchne. Avšak ani nejvyšší hory nepřesahují příliš přes dvoutisícovou hranici, o Mt. Kosciusko ještě bude řeč. Milovníci výšlapů po horách se nemusí děsit, příležitost dostanou často. Horstva stoupající z nulové nadmořské výšky, prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími se vám jistě budou zamlouvat.

Přírodní kontrasty Austrálie, jež jsem na začátku zmínil, nutně souvisí s její geografickou polohou. Vyjdu-li z toho, že většina leteckých spojů nejprve zamíří do Sydney, vězte, že toto město by mohlo mít (podle své zeměpisné polohy) přibližně stejné podnebí jako Kapské Město či Buenos Aires (ať zůstaneme na jižní polokouli) nebo jako Los Angeles, Tunisko, Kypr, Kréta (na severní polokouli).
Jenomže podle podnebí v Sydney nelze zevšeobecňovat, to je jako bychom měřili ruské počasí podle Moskvy. Při cestách po Austrálii je důležité se trefit do počasí, plánujete-li za kratší časové období projet veliké území. Máte-li optimálně na severu, zaručeně vám bude na jihu zima, a je-li „dole“ na koupání, tak „nahoře“ řádí cyklon a koupete se střídavě ve vlastním potu a v prudkých monzunových srážkách.
Kontinent dosahuje nejjižněji na 38. stupeň jižní šířky (Viktorie) a nejseverněji na 12. stupeň (u Darwinu). Z toho vyplývá, že se rozkládá v subtropech a v tropech, jejichž rozhraní je dáno zeměpisnou šířkou 23,5°, a opravdu, pojedete-li svižně od jihu k severu, nemůžete nezpozorovat, jak se budou vylepšovat teploty pro teplomilné jedince a s nimi se bude měnit i okolní vegetace.
O Austrálii jde iluze, že je to teplotně druhá Afrika a nikdy zde nebudete mrznout. Ale záleží na tom, co pod tím pojmem rozumíte. Přes australskou zimu lze zažít dosti nepříjemné týdny chladu, plánujete-li vystačit s tričkem a mikinou.

Austrálie má například v oblasti Snowy Mountains a Australských Alp dostatek lyžařských terénů, jež by těm našim daly na frak, australské hlavní město Canberra nezřídka zažívá teploty pod bodem mrazu a rovněž v samotném Sydney se přes jejich zimu (červen – srpen) příliš neprohřejete, nestačí-li vám k tomu deštivých 10°C. Naproti tomu, když rychle přeskočím do tropického Darwinu, tam výrazný chlad a přízemní mrazíky opravdu očekávat nelze.
Z dlouhodobého pozorování usuzuji, že opravdu příjemné by mohlo být počasí v Perthu na jihozápadě kontinentu. Vždy, když jsme si v Sydney žehrali na déšť a nedostatečnou teplotu, záviděli jsme „těm“ v Perthu, tam měli o několik stupínků na teploměru více a o několik milimetrů na měřiči srážek méně.
Ještě jedno srovnání si dovolím a s ním zabrousíme do centrální Austrálie, do úplného geografického středu, kde jsme na vlastní kůži zažili přes den teploty dosahující na třicítku a k ránu jsme mrzli ve spacáku – byl minus jeden stupeň na Celsiově stupnici. Podobně „kontinentální“ (s velkými teplotními výkyvy) dokáže být nejedna vyhlášená poušť.


K nejosídlenějším oblastem patří především jihovýchodní cíp země a vlastně i východní pobřeží.Ve městech jako Sydney, Canberra, Melbourne, Adelaide, ale i Brisbane a Cairns, žije naprostá většina obyvatelstva. Výčet lze doplnit už jen o Perth, ležící na západním pobřeží, a o Darwin na severu. Ale doslova mě s hustotou osídlení moc neberte, spíše je to „řídkost“osídlení. To je na tom vlastně to krásné. Na takové ploše se necelých 18 milionů „živáčků“ lehce rozprchne!
Všechna tato veliká města jsou dnes pospojována silniční sítí, ale nepočítejte s víceproudými dálnicemi. Ty skončí záhy po opuštění města a následující stovky kilometrů jedete po asfaltkách, nezřídka horších nežli jsou naše silnice první třídy. Povolená rychlost je, podobně jako v Americe, často připomínána dopravními značkami a bývá různá, nikde však přes 110 km/hod.
Mluvíme-li o silnicích, nelze opomenout skutečnost, že podobně jako dálnice zmizí brzy za městem, tak ani velké silnice vám pod koly nepřetrvají věčně. Prakticky je Austrálie obkroužena asfaltkou kol dokola a ještě rozpůlena prostředkem slavnou Stuart Highway, silnicí spojující Darwin s Adelaide (Jižní Austrálie). Chci se tímto popisem dostat k tomu, že v ostatní Austrálii vás naprosto běžně „překvapí“ koncem vyasfaltované vozovky a jízdou po hlíně, kamenech a štěrku. Takovéto úseky se nazývají „unsealed“, nezpevněné, a po většině z nich se dá slušně přejet – no slušně!?! - prostě dá se projet. Bývají tak dvakrát do roka protaženy pluhem a tím se částečně zarovnají hrboly, drncáky, vlnky (corrugations) – však se o nich ještě dočtete.
Jelikož nepsané zákony říkají, že každá změna je změnou k horšímu, není tomu jináč ani u australských „silnic“. Potom vám často nezbude, nežli některé úseky na cestě vynechat, ale nebojte, neuvíznete, takové cesty jsou označeny jako „4WD only“ (four wheel drive – pro auta terénní, s náhonem na všechna čtyři kola).
Skrz naskrz rozsáhlými pouštěmi vnitrozemí už vůbec „řádných“ cest mnoho nepotkáte. Buďto se jezdí jen tak od stromu ke stromu, od skály ke skále, od kamene ke kameni, nebo jsou to sice oficiální tratě (tracks), ale na nich nenačepujete nikde u benzinky, nepřespíte v hotelu. Křižovatku značenou na speciální mapě nejspíše najdete jenom pomocí buzoly, dobrého odhadu a štěstí.
Kdesi v Západní Austrálii jsme na odpočívadle potkali zaprášený teréňák, jenž měl do silné vrstvy prachu na zadním skle prstem vepsána tři písmena - CSR! Zdálo se mi to povědomé, jen háček chyběl nám, co jsme se narodili v Československé socialistické republice, a tak jsem řidiče oslovil. Snažil jsem se mu sice vnutit můj názor na onu zkratku, jenomže pak mi bylo vysvětleno, že právě projel tzv. Canning Stock Route, jednu z nejnáročnějších tratí vedoucích napříč pouštěmi, na což byl náležitě hrdý.


Dominantními barvami australské krajiny jsou červená, modrá a zelená. Prakticky celé hluboké vnitrozemí je přezdíváno Rudým centrem (Red Centre), tropické oblasti se svými deštnými pralesy nebo nekonečné porosty věhlasných eukalyptů zase naplňují ono tvrzení o zelené, a nad tím vším se klene neskutečně modrá obloha.
V Sydney jsem byl jednou zaskočen otázkou, která mě nejprve nadmíru překvapila a dala mi pomyslet si o tazateli něco neslušného, něco o jeho inteligenci, ale vzápětí jsem se mu v duchu omlouval a dal mu za pravdu. Náramně se to podobalo situaci, kterou znám od svého dědečka z doby, kdy byl za první světové války zajatcem v Rusku. Tehdy byli drženi na jakémsi statku za Uralem a selka se jich smrtelně vážně vyptávala, zda tam u nás máme také sluníčko? Zdálo se nám to absurdní, a proto byla moje první reakce na otázku:„Máte u vás v Česku také modrou oblohu?“ tak negativní.
Chtělo se mi křičet zoufalstvím, jenomže potom jsem si nechal vysvětlit, že tazatel byl týden v Praze v čase předvánočním a když jsem se zamyslel, bylo mi hned jasno! Pak jsme se i my, po řadě měsíců vrátili domů, byl čas krátce před Vánocemi a já si vzpomněl na onu situaci. Tupě jsem zíral na neprodyšně zataženou oblohu! Týden byla stále stejná, šedivá. Sluníčko se skrze těžké mraky nedalo ani jen vytušit…

Australská pevnina je obklopena ze všech stran vodou, kterou si lidé kdysi dávno také pojmenovali. Z východu ji omývají slané vody Pacifiku (Tichého oceánu), a proto jsem mohl mnoha Australanům s hrdostí v hlase „nahlásit“, že to je vlastně „můj“ oceán. Ze západu se k omývání přidružuje oceán Indický. Je ovšem s podivem, že nás ve škole nikdo nenaučil, že Australané rozeznávají ještě jeden, nám neznámý oceán. Na jejich mapách a v jejich atlasech čtete Southern Ocean neboli Jižní oceán, rozkládající se na jih od pevniny, mezi Austrálií a Antarktidou. Z hlediska našeho vědění ovšem tyto vody spadají pod označení Indický, takže když jsme se poprvé dostali ve Viktorii k moři, mohl jsem si „odškrtnout“ další zdolanou zeměpisnou položku. Z oceánů jsem dosud nenavštívil pouze Severní ledový, což je, vzhledem k mé vrozené zimomřivosti, v naprostém pořádku.

Co se map týká, nahlédnete-li do evropského nebo amerického atlasu, najdete stejné uspořádání kontinentů – Amerika vlevo (západně), Evropa s Afrikou uprostřed, a vpravo dole (jihovýchodně) malá Austrálie. Jiný náhled na věc mají Australané. Na jejich mapách je australský kontinent hrdě zakreslen přímo uprostřed a ostatní světadíly dělají orámování – Ameriky zprava, Evropa s Afrikou zleva. Musím říct, že se mi ty jejich mapy líbily.

******

AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 2: "Nebojte se, jenom vás tak straším"

Zkušenosti jsme ovšem začali sbírat už na domácí půdě, proto se nyní, chtě nechtě, musím zmínit o něčem, co mě trošku děsí! No opravdu. Sám bych se smál, kdyby mi někdo vykládal, že viděl v televizi film a ten ho straší po nocích. Jenomže se tak stalo.

Jde o seriál Lovec krokodýlů a tento dokument se týká, jak jinak, Austrálie. Dvakrát jsem již jeho část viděl a nijak mne nepoděsilo lovení krokodýla nebo divokých australských koček. Až teprve díl, týkající se nebezpečí, která pro lidi skýtají nejrůznější plazi, pavouci, medúzy a podobně.

Již dříve jsem věděl, že australský kontinent je ten nejjedovatější. A ač mám za sebou zkušenosti se spaním pod širákem v Oklahomě či stanování v Novém Mexiku a v Arizoně, tak těchto 50 minut detailů nejnebezpečnějších potvůrek, s popisem, co všechno dokáží, mě silně emotivně zasáhlo.

Třeba taková malá ranní koupel. Skočíte do domácího bazénu a nestačíte se divit, kdo se to tam s vámi koupe. Pavouci, had nebo dokonce žralok. Já navíc patřím k velké rodině „obrýlených“, tím spíše se po sundání dioptrií člověk může seznámit s nějakou potvůrkou více, nežli je mu milé.

O rok později jsem si v Sydney povídal s jednou Australankou a ta vyprávěla, že její přítel bydlí na okraji města, mají na zahradě bazén a tam je zcela běžný výskyt pavouků sklípkanů. Ti, přesně podle „mých“ děsivých nočních snů, přes noc napadají do vody a před koupáním je třeba se jich zbavit. A ona to říkala proto, abychom je nikdy nevyndávali holou rukou, neboť i mrtvě vypadající pavouk je utopený jenom zřídka! A je zatroleně jedovatý.
Ve filmu hovořili také konkrétně o Sydney a ukazovali výskyt „potvůrek“ na zahradě, v pokoji, v posteli. „Vyklepejte si boty, než si je nazujete!“ „Rozsviťte si světlo, když jdete v noci na WC!“ Takové a podobné rady dávali autoři opakovaně v tom filmu a brali přitom za ocas jedovaté hady a strkali je do pytlů.

„Ono to nebude tak akutní,“ říkal jsem si neustále. Ovšem v noci jsem potom šel na záchod a raději si rozsvítil a vyklepal si bačkory! (V Praze!)
Ta legrace mě nechtěla pár nocí vůbec opustit. Stále na záchodě vyhlížím, odkud na mě může vylézt nebezpečný „Red Back“ (pavouk), po jehož kousnutí člověk vypadá jako „Quasimodův brácha“.

******

AUSTRÁLIE – skrz naskrz zemí nekonečna - část 1 – Jedeme za studiem.

V den odletu do Sydney mi ráno volal kamarád:„Tak co, jak se cítíš?“ A já na to:„No, popravdě řečeno, žádná přehnaná euforie se nekoná! Spíše převládá pocit, že „nic moc“, že jdeme do „fujtajblového“ neznáma.“ Za pár hodin budeme v cizím městě, kde vůbec nikoho neznáme, hóóódně daleko od domova. A co dál…?!?
Jenomže – v člověku někdy určité plány, představy nebo touhy zrají a najdou se tací, kteří svůj vnitřní hlas vyslyší a mají tu odvahu začít je naplňovat. Já na to: „Nikdo za tebe tvůj bágl nesbalí…“

Austrálie – první pohled při přistávání na letišti v Sydney vám dozajista vezme dech. Ta představa, že za okamžik vstoupíte do jiného světa, na jižní půdu. Ano, chvilku je opravdu úžasné se nechat unášet „jinakostí“ nového navštíveného světadílu.
Chcete-li ale opravdově, nefalšovaně přilnout k této zemi, musíte se oprostit od měst a zavítat do vnitrozemí. Australská společnost může být z většiny adaptována na města, jenomže je to venkov, je to buš, jsou to farmy a jsou to především pláně a pustiny, kde skutečně najdete tu pravou Austrálii.
Nekonečnou oblohu, zvlněná úbočí hor plná eukalyptů a akácií či měsíční roviny, kde jen zázrakem dokáží skrz jednolitou vrstvu kamení prorůst trsy trávy. A kdybyste o tom jenom četli nebo tudy jenom rychle projeli autem, kdybyste se sami nedošli přesvědčit a nesáhli si na tu „heboučkou“ travičku, neuvěřili byste! Jmenuje se spinifex a jednotlivá stébla jsou ostrá jako jehly. Vaši bosou nohu dokáží nemile překvapit.

V Down Under si své najde milovník klokana a koaly, typických představitelů ojedinělé australské fauny, ale rovněž pokročilý čtenář, protože se dozajista seznámí s něčím neotřelým, s raritou rarit. A aby se nenudil nikdo z vás, bezesporu pro vaše pobavení naděláme spousty skopičin, zažijeme jedinečné i utoneme ve všedním, protože a jedině díky tvrdé práci a odříkání jsme se nakonec „prožili“ k popisovaným radostem. Nikomu, kdo by se rozhodl to také zkusit, se to nepovede bez vynaloženého úsilí, a to je správné, jelikož máte-li něco „zadarmo“, tak si to nejspíše nedokážete náležitě vychutnat.
Začtěte se do příběhu jednoho z vás. Očima Čecháčka se budu divit tomu, co je pro Australana normální, budu se radovat nad tím, co Australana spíše trápí, budu mít strach tam, kde Australan má zábavu, a budu stát v úžasu společně s ním, abychom potvrdili, že občas jsou slova zbytečná, že krása a prchavost okamžiku se stejně nedají slovy popsat.

Netušil jsem, jak moc se mi bude vždy, když zrovna nejsem v Austrálii, stýskat. Austrálie si mě získala a nebylo to jen samou pohodou a „nejdelší dovolenou“. Jedině po překonání překážek se lze dopracovat k pozitivnímu konci a tam zjistíte, že dosažený cíl není už to hlavní, podstatná byla ta cesta k němu.
Odlehlý kontinent, jeho lidé, města i příroda, sever i jih, sucho i deště, záplavy i požáry, horko i zima, písek i skály, moře i hory, strach z hadů a pavouků nebo třeba radost z toho orla startujícího brzy ráno z pod kol našeho auta! Každé další přirovnání by stejně dobře zapadalo do výčtu a stále by na konci bylo jediné, do ticha vyřčené slovo – Austrálie!

Ano, tenkrát v březnu, kdy jsme v Sydney poprvé přistáli, jsme všichni byli jiní. Měsíce strávené mimo vyjeté koleje nás částečně naformovaly; naformovaly do té míry, do jaké jsme jim to sami dovolili. Koneckonců: „Každý svého štěstí strůjcem“ říká přísloví a Samsonovo:„Mějte se dobře a něco pro to dělejte (hlavně ať vás u toho nechytnou)“ vyzve každého k něčemu jinému. My se nechali vyzvat do neznáma a nikterak toho nelitujeme. Ne každý se rozhodne, ne každý má tu možnost, ne každého by to bavilo. Ale za zkoušku to stojí – alespoň pokud se odvážíte vydat se na cestu s námi, v bezpečí křesla, v němž zrovna sedíte, a s jediným rizikem, že usnete dříve, nežli se „všechno stane“, nežli se „všechno dozvíte“, nežli se „sami rozhoupete…“ Zda si odnesete něco navíc, záleží trochu i na vás.